29. díl - smutek nezastřeš ani tím nejkrásnějším úsměvem

19. září 2009 v 17:19 | © damara team (Yami-chan)
ík,.. neřešte mé pubertální výlevy xD


Spolu s Hisagim se dostaneme až do mojí divize, kde se všichni diví, že jsem tak rychle zpátky. Naoko předstírají, že tím nejsou vykolejení. Jde však vidět, že jim to není zrovna milé, mít kapitánku zpátky. Můj zástupce jde k sobě do pokoje a mně nechá samotnou sedět v kanceláři. Začnu zařizovat mise, tréninky a ostatní věci, které se mi v době mojí nepřítomnosti nakupily. Chopím se pera a začnu podškrábávat první papír, který mi přijde pod ruku. Potom se zahledím, co jsem to vlastně podepsala.
,,Cooooooo?!" vyjeknu, vykulím oči a převrátím se se židlí dozadu. Chytnu se za hlavu a opatrně se začnu sbírat, kousek po kousku, ze země. Nevšimnu si osoby, která nesměle vejde. Za ní jde rázným krokem Byakuya.
,,Už jsi to podepsala?" zeptá se ledově. Naštvaně se na něj podívám a zvednu se ze země.
,,Jo." zavrčím, chytnu papír, který mu strčím do ruky a co nejrychleji vyběhnu z kanceláře. Jenom profičím mojí divizí se slzami v očích. Potom si to mířím do Kuchiki panství, kde si shrábnu svoje věci, na noční stolek položím prstýnek, který jsem si před chvílí svlékla z malíčku. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Místo toho se mi vybaví vzpomínky na Byakuyu, který se na mě vždy usmíval, vždy stál po mém boku.
,,Ale je to pryč." zašeptám si pro sebe, popadnu věci, které následně ledabyle hodím do chodby sídla Zaraki. Potom se otočím na patě a vyrazím k mému oblíbenému jezírku uprostřed lesa. Chvíli bloudím porostem, ale nakonec se dostanu tam, kde jsem chtěla být. Sednu si na okraj, vyzuju si boty a ponožky. Nakonec si vyhrnu kimono až ke kolenům a nohy ponořím do vody. Ruce složím do klína a začnu vzpomínat. Spadne mi jedna slza na kimono. Snažím se to zadržet, ale nejde to. Tu první následují další a další. Na hlavu mi taky dopadne jedna. Podívám se na oblohu, která je celá zatažená. Schyluje se k dešti.
Podívám se do jezera, na kterém se tvoří kruhy.
,,Proč jsi mi to tam dal na podepsání? To jsem nebyla tak dobrá? Nebo jsi mě chtěl jen využít na to, abych pomohla Soul society? Tak proč se se mnou rozvádíš!" zakřičím a obrátím hlavu k obloze. Kapky vody se slévají se slzami. Je mi jedno, že budu nemocná, že zmoknu. Proteď jsem šťastná, že můžu být sama. Že tady můžu jen tak sedět, v klidu a sama, a nechat si omývat tvář studenou vodou.
,,Kapitánko!" rozlehne se Hisagiho hlas po prostranství. Otočím hlavu jeho směrem, ale to už na mě někdo hází deku a bere mě na ruce. Zachumlám se do přikrývky a nesměle se podívám na toho, kdo mě drží.
,,Hisagi." zašeptám. Se strachem v očích se na mě podívá a rozhodně vykročí k jednomu stromu. Až teď si všímám, že je celý promoklý. Opře mě o kmen a sedne si těsně vedle mě, aby na něj nepršelo.
,,Proč?" vyjde ze mě jen jedno slovo. Jsem z toho hodně zmatená.
,,Víte, já jsem to věděl jako první. Říkala jste, že to zařídíte. Věděl jsem to, ale až když jste to podepsala." sklopí hlavu. Upřeně se na něj zadívám. Hisagi si frajersky prohrábne vlasy a narovná se. Na rtech mu pohrává úsměv, který se jen tak každý den nevidí.
,,Podívejte, už ani neprší." A opravdu - přestává pršet. Postavím se a vyjdu znovu na mýtinku. Slunce se mi opře o pravou tvář a nehodlá přestat. Odmotám ze sebe deku a usměju se na mého zástupce.
,,Arigato, Hisagi. Nebudeš náhodou nemocný?" odmotám si ze sebe kapitánský plášť, který už za tu dobu stihnul uschnout. Prohodím ho Hisagimu přes ramena a pozoruju jeho reakci.
,,A-ale." snaží se protestovat. Na pusu mu dám ukazováček a pomalu začnu odcházet.
,,Vždy splatím to, co pro mě udělaj jeden člověk." ruce zabořím do kapes a ležérně odejdu z lesa.

Na kraji cesty se rozeběhnu a skáču přes střechy až k Zaraki sídlu, které je skoro uprostřed seireitei. Po cestě pozdravím několik shinigami, kteří drží hlídky. Vyjeveně na mě zírají - asi proto, že nemám plášť a taky, že jsem celá mokrá.

Po chvíli přistanu u našeho sídla. Kenpachi sedí na zápraží a nastavuje svoji tvář Slunci.
,,Ahoj, tati." pozdravím ho. Ten, když si mě všimne, se hned zvedne a běží pro nějakou deku. Nakonec mi ji podá. Zamuchlám se do ní a sednu si vedle něj. Nakonec si položím hlavu na jeho rameno.
,,Už to asi víš." řeknu s klidem.
,,Jo." odpoví, aniž by se aspoň trošku staral. Usměju se. Nakonec se zvednu a beze slova odejdu k sobě do pokoje, kde se převléknu do suchého oblečení. Znuděně si sednu na postel a začnu listovat knihou o rodu Kuchiki, kterou mi darovala Rukia jako svatební dar. Proskočím předmluvu a začnu číst. U nějaké padesáté stránky se zarazím a přečtu si řádek znovu.
,,T-to snad ne." vykoktám ze sebe po chvilce.
,,Cožééééééééé?!" zakřičím a ihned na sebe nahodím kapitánský plášť. Práve včas doběhnu na popraviště, kde je Byakuya. Stojí hned na kraji. Už už chce skočit, ale já ho zachytnu. Vyděšeně se na mě podívá. V očích se mi začnou zračit slzy, ale zakroutím hlavou a všechny jsou rázem pryč. Usměju se na něj a pustím jeho ruku. Když ticho přetrvává delší dobu, tak se konečně rozhodnu, že něco řeknu.
,,Já, ehm.. četla jsem si knihu rodu Kuchiki. S kým jsi byl?" podívám se na něj prosebným pohledem. Byakuya skloní hlavu a celý červený zašeptá.
,,S Hinamori." S cukáním zvednu ruku a pohladím ho po tváři.
,,Tak s ní buď. Pokud jsi s ní šťastný, tak to je dobré, opravdu." usměju se a znovu mám v očích slzy. Otočím se a rychle zamumlám.
,,Já, už budu muset jít." udělám první krok, ale něco mě zastaví.
,,Díky." slyším to od něj poprvé. Odrazím se a už po mně není ani památka. Zastavím se v divizi, kdybych náhodou odchytla Hisagiho, ale ten tam už dávno není. Povzdychnu si. Skrz otevřené dveře dopadají poslední paprsky zapadajícího Slunce na zem. Někdo jim však stíní. Otočím se a uvidím tam Hisagiho, svírající můj plášť a opírající se o zárubně. (futra, jak chcete) Podá mi kousek oblečení a s odkašláním mi poděkuje. Usměju se a vrhnu se mu kolem krku. Porazím ho na zem, takže na sobě ležíme. Než to někdo z divize zaregistruje, tak se celá rudá postavím a zahledím doblba. Hisagi se opře o lokty a zahledí se na mě s frajerským úsměvem. Natáhne ke mně ruku. Podám mu ji, aby se mohl vyšvihnout znovu na nohy. Obejdu ho velkým obloukem a dostanu se ke schodišti, které mě dělí od nádvoří.
,,Daijo." Otočím se. Hisagi ke mně přijde. Jeho rty se dotknou těch mojich. Vytřeštím oči, ale nakonec je projistotu zavřu a začnu spolupracovat.

Po chvíli se od sebe odlepíme a já, celá červená, zmizím. Hisagi mě ještě pozoruje do té doby, než mu nezmizím z dohledu.

to be continued
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gel-chan♥♥SB♥♥ Gel-chan♥♥SB♥♥ | Web | 19. září 2009 v 18:13 | Reagovat

To já znám taky :D. Všeználka kterej zná všechny anime a je mu něco kolem 23? No to je jedno ale i on je na ní, jenže já narozdíl od nich - píšu jako 13 letý děcko  :-D . Což není fér :D.

2 Naru-chan♥ Naru-chan♥ | Web | 20. září 2009 v 15:36 | Reagovat

Tak to bylo rychlý ne xDD Takže Hisagi jo :D No super jsem zvědavá co bude příště ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama