1. díl (je tam i znělka a předmluva - lol xD)

27. září 2009 v 19:39 | © damara team (Yami-chan) |  Boj
Tak hop hop do prvního dílku... jsem nemohla vydržet, abych to konečně nenapsala xD


Jako každé ráno jsem šla do školy s černobílou aktovkou na zádech značky LOAP. V uších jsem měla sluchátka a přepínala si na svoje oblíbené písničky v mobilu. Bylo chladno, ptáci byli zticha a po chodnících se toulalo jenom pár lidí. Na cestě nebylo jediné auto. Najednou jsem vstoupila do mhly. Usmála jsem se, protože to k podzimním dnům přece patří. Kdo by se bál, když ví, že to je normální. Přepla jsem si na rychlejší písničku a zrychlila tempo. Natáhla jsem kroky. Z kapsy jsem si vytáhla svůj zdroj všech písniček a podívala se, kolik je hodin. Pustila jsem se do běhu. Mlha se za chvíli rozplynula a zpoza mraků vykouklo Slunce. Usmála jsem se jen tak pro sebe a běžela dál. Na místě před garážemi jsem se postavila a vydýchávala se. Znovu jsem zkontrolovala stav času. Zbývala mi ještě jedna minuta, která se ale vzápětí přehoupla na domluvený čas. Mobil jsem nacpala zase zpět. Do kapsy od riflí. Zvedla jsem hlavu a nikde nic. Jen nějaký pes začal poběhovat kolem paneláků. Přivřela jsem oči a zadívala se nahoru, na celkem modré nebe. Potom znovu na ten chodník, odkud by měla přijít. Jenže nic. Ručička hodin se posouvala, ale stále nikdo nešel. Čekala jsem tam na kamarádku, která však už nikdy nepřišla.


,,Hani!" zakřičela jsem a vyrazila sprintem do kopce se slzami v očích. Dorazila jsem před jejich dům, ale to, co jsem viděla, jsem nikdy vidět neměla. Hanka tam ležela v kaluži krve, kterou jí nasáklo i tričko a vlasy. Opatrně jsem ji otočila. Z posledních sil se na mě usmála a pohladila mě dvěma prsty od krve po tváři. Naposledy vydechla. Bylo mi jedno, že mě čeká ještě škola. Ihned jsem zavolala sanitku, i když jsem věděla, že je pozdě. Nechtěla jsem se smířit s tím, že ONA, moje nejlepší kamarádka, je mrtvá. S oblečením od krve jsem si bezradně sedla do stínu a opřela se o šedý dům. Nějaká osoba ke mně přišla. Měla na sobě oblečení od záchranky. Muž se na mě podíval. Opatrně mi dal ruce dolů a soucitně se na mě vrhl pohled.
,,Ty ji znáš?" zeptal se mě. Já jsem nesměla přikývla. Musel na mě být strašný pohled, když jsem měla tričko i rifle potřísněné krví a na obličeji šmouhu od dvou prstů. Podal mi ruku. Chytla jsem se jí jako záchraného kruhu.
,,Můžu si půjčit mobil?" Hrábla jsem do kapsy a rozstřeseně mu podala moji vysouvací Nokiu. Povzbudivě se na mě usmál a začal někomu volat.
,,Za chvíli pro tebe přijedou rodiče, ano?" podal mi zpátky můj telefon, ale ten mi spadl na zem. Stále jsem se dívala do blba. Ne, já se dívala na východ Slunce na oblohu. Měl krvavou barvu. Záchranář se dávno zvedl a znovu mi podával telefon. Já ho ale stejně nevnímala. Tak mi přešel k batohu a vhodil mi ho do kapsy od aktovky. Potom zašel k autu a podal mi několik čtverečků čokolády. Vtiskl mi je do ruky. Až potom jsem pochopila, že jsem ještě stále tady. Vhodila jsem si je do pusy a s poděkováním začala utíkat do školy.
,,Počkej! Takhle tam jít nemůžeš!" zavolal na mě. Znovu jsem si uvědomila, co se stalo. Celá ta scéna se mi přehrála před očima. Jak Hani umírá a já jí nedokážu pomoct. Na sílu jsem zavřela oči, ze kterých mi po chvíli začaly vytékat kapky slz. Ten hodný pán za mnou přiběhl a vzal mě za ramena. Potom mi ze sanitky podal deku, abych tam nestála jen tak se zakrvaveným oblečením. Potom se mi snažil sundat tu značku na obličeji, ale nešla dolů. Potom jsem se k němu otočila zády a uviděla mamku celou rozklepanou na předním sedadle a taťku, jak s potížemi řídí auto. Hned, jak mě uviděli, tak taťka zastavil a mamka se ke mně rozeběhla. Začala mě objímat a pusinkovat. Taťka se potom přidal taky. Nakonec poděkovali tomu záchranáři a vzali mě do auta. Po cestě jsem si všimla červené skvrny a znovu se mi vybavilo to, jak tam leží Hani. Odvrátila jsem hlavu a vytrhla se rodičům z ruk. Postavila jsem se tam, kde bylo vidět na celé město. Vítr mi nahnal vlasy do obličeje. Já tam stála, jednou rukou si držela deku a dívala se na to mraveniště, které mi právě teď leželo u nohou. Byla jsem na něj sama. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co potřebuju a chybí mi není láska, ale přátelství. V ten den, v tu samou chvíli jsem si slíbila, že už nikdy nebudu brečet.

to be continued
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naru-chan♥ Naru-chan♥ | Web | 28. září 2009 v 10:43 | Reagovat

Bůůůů Yami-cháán co mi to děláááš T____T Tohle bylo smutný T___T Ale pěkný ;DD a  jen tak,můj brácha se ptá,kdy dostane úkol xD (je to ten Shinobu XD)a jinak pěkná písnička ;D

2 Naru-chan♥ Naru-chan♥ | Web | 28. září 2009 v 12:58 | Reagovat

Ok díky ;DD

3 Samie-chan ♥ Your SB Samie-chan ♥ Your SB | Web | 28. září 2009 v 14:33 | Reagovat

Nádherný design! *.*

4 kwogo kwogo | 30. září 2009 v 16:34 | Reagovat

Tý jo... to je tak strašně smutný... ( konečně jsem se nadechla...).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama