7. díl - podvod

12. dubna 2009 v 17:48 | © damara team(Yamashita Ayumu)
Cítila jsem se jako princezna, kterou jsem se měla zanedlouho stát.



Po šesti letech:

,,Víš, chtěl bych se tě na něco zeptat." a klekl si přede mnou. Chvilku šmátral v kapsách, až to nakonec našel. Byla to bílá krabička a v ní?

V ní byl prsten z bílého zlata s malým diamantem. Přelétávala jsem pohledem z něho a na krabičku. Už už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale vtom se u okna objevil jeho brácha.

,,Ale, ale, bráško. Bojíš se, že bych ti ji vzal?" začne popichovat. Kamashito se postaví přede mě a ruku má na meči.

,,Možná, že se bojím, abys mi ji vzal. Ale mám větší strach o ni než o sebe." vysloví a vyletí za ním. Ten rychle vytáhne katanu a jejich meče se skříží. Na to se já už nemůžu dívat a zajdu do vedlejší místnosti, kde mám svůj kufr. Slyším, jak řinčí železo.

,Musím si pohnout!' a hledám dál svoji katanu.

,Super! Tady je! Ale ještě něco udělat s vlasy. Jé, gumička, ta se bude hodit!' sepnu si vlasy, na záda připevním katanu a zavírám kufr. Když chci jít za nima, tak mě zastaví zase ten dědula.

,,Tam nemůžeš. Budeš bojovat se mnou!" na to jsem se já nadechla a vyslovila:

,,Promiňte, ale dnes to nejde, nemám čas." a zmizela jsem oknem. V ložnici už rozbité okno bylo, tak jsem se ním procpala dovnitř. Oba už byli od krve, ale stále bojovali. Kousla jsem se do rtu, vytáhla katanu a šla bránit Kamashita.

Už jsem byla asi metr od nich a oni stále bojovali, jako by nic. Využila jsem příležitosti, kdy se odstrčili a postavila se mezi ně s dýkami.

,,Už to stačilo, nemyslíte?!" zakřičela jsem a oni sklopili oči. Ten jeho brácha se povrchně uchechtnul a šel blíž ke mně. Znovu jsem slyšela tu píseň, co mě při příjezdu omámila. Nemohla jsem se hýbat, dokonce i mé myšlení někdo ovládal.

Nože mi spadly na zem a já se začala přibližovat k tomu, co mě ovládal. Když jsem k němu přišla, tak mě objal. Já se nemohla bránit. Jen jsem tam tak stála. Políbil mě a mnou projela ostrá bolest. To moje katana, které jsem dala slib, že nikdy nebudu dělat věci proti mé vůli vzdorovala.

Spadla jsem na kolena. ON chtěl abych vstala, ale já pořád seděla. Na podlahu mi ukápla slza.

,,Sakra! Tak ti říkám! Vstaň!" ale nic. Já jen seděla. Moje dýky, které jsem ovládala se začaly nebezpečně přibližovat Kamashitovému bráchovi.

,,Se mnou si nikdo nebude zahrávat a už vůbec ne se mnou manipulovat!" zakřičela jsem a dýky se na něj rozletěly. On ale zmizel a já věděla, kde bude. Použila jsem přemístění a tisíc let bolesti. Ten vyletěl do stropu a narazil tam hlavou. Než stačil spadnout, tak ho chytil ten dědula a někam s ním zmizel.

Přiběhla jsem ke Kamashitovi a vyléčila mu nějaké zranění. Zastavila krvácení a objala ho. ON mi objetí opětoval.

Potom jsem mu pošeptala do ucha:

,,To víš, že jo." a vzala jsem krabičku, která ležela na zemi od krve a otevřela ji. On vzal prsten a navlékl mi ho na prst. Pomohla jsem mu vstát a odešla s ním do jeho komnat, protože ty moje byly od krve a strašně domlácené a rozbité od jejich souboje.

Zůstala jsem v obývacím pokoji a půjčila si nějakou knihu. On se zatím šel převléknout. Došel v normálním oblečení.

,,Proč to máš na sobě?" znělo směrem ode mě.

,,Protože letíme zpátky." já jsem vykulila oči a on se jen usmál.

,,Věci už máš sbalené, zařídil jsem to."

,,A-ale, vždyť-" nenechal mě dokončit větu a dal mi na pusu ukazováček.

,,Já se sem potřeboval vrátit, protože jsem to tady musel dát do pořádku. Teď letíme zpátky oznámit tvým rodičům co a jak. Navíc, musíš dělat maturity a já taky." já jsem se na něj podívala, že o ničem nevím.

,,TY jsi stejně starý jako já?" zeptám se, ale on kývne hlavou, že ne.

,,Jsem šel o rok později do školy." vysvětluje. Za chvíli mu zazvoní telefon a on ho zvedne.

,,Jo, jasně. V pohodě. Už tam jdeme." zaklapne ho a pošle mě, ať se jdu převlíknout.

,,Tak pojď, už nás čekají." říká, když si ještě upravuju vlasy. Projdeme celým zámkem a octneme se na nádvoří, kde už čeká vrtulník. Celou cestu jsme se drželi za ruce a povídali si. Kamashito mi gentlemansky otevře dveře a podá mi ruku, aby se mi tam líp lezlo. Potom si nasedne i on. Oba si dáváme sluchátka na uši, aby nás nebolely uši.

Naposled se podívám na toto sídlo a vrtulník se vznese. Kamashito vidí, že je mi smutno, a tak mě obejme. Oba se na sebe usmějeme.

Po pěti minutách přistáváme na přistávací dráze a tam nás čekají dvě stíhačky. Já se odvracím a otáčím zády, když jdeme k nim a jdu opačným směrem.

,,Já už do toho nepůjdu ani náhodou!" protestuju, ale Kamashito mě chytne za ramena a dotlačí ke stíhačce. Nechá mě sednout na zadní sedadlo a sám si jde sednout do předního.

,,Ale, pane!" začne jeden z komorníků Kamashity.

,,Neboj, Kiichigo. Vždyť víš, že mám nalétaných sto tisíc kilometrů a padesát tisíc jako spoluletec." pronese klidně a zapíná si pás.

Startujeme. Mně se zvedá žaludek, ale po chvilce to je v pohodě.

,,Kamashito, tys mi neříkal, že si pilot." vtom ale zmizí a já jsem ve stíhačce sama.

,A sakra! To musela být past!' tak se teda dávám na řízení.

,Ještěže je povinnost elitních jednotek umět pilotovat stíhačku i letadlo a ještě i vrtulník.' V pohodě přistávám na letišti v Ostravě a Kamashito tam na mě už čeká. Když stíhačka zastaví a já odklápím poklop, tak ke mně rychle běží. Sundávám si helmu, dýchací masku a vystupuju.

,,Jsem v pohodě, akorát by mě zajímalo, kdo to byl." řekla jsem a on mě objal. Potom mi nenápadně pošeptal do ucha:

,,To musel být bratr. ON totiž nesmí překročit hranice Japonska." když to dořekne, tak máme hlášení, že přiletí letadlo. Korunní princ nasedá do stíhačky a odváží ji pryč. Já zatím běžím do haly, kde se oba setkáváme.

to be continue
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama