6. díl

12. dubna 2009 v 12:08 | © damara team

,Je to jen sen?'

Kamashito - jako na potvoru, uměl číst myšlenky, však je i sensei.

,,Ne, není to sen. Klidně tě i štípnu jestli chceš." a na tváři se mu objevil rošťácký úsměv. Já jsem řekla:

,,Ne, díky. Možná tomu už věřím." a usmála jsem se. Ale kde nic tu nic. Jak zmizel z pod balkonu, tak se objevil za mnou.

Objal mě zezadu a chvíli jsme jen tak stáli a dívali se do zahrady. Potom jsem otočila hlavu a naše pohledy se střetly. Já začala chytat barvu jabloňových květů a on se taky pomalu přidával. Nakonec to trapné ticho ukončil tím, že zavřel oči a začal se přibližovat. Když už jsme byli od sebe skoro na jednu kapku vody vzdálení, tak se ozval dědulův hlas.

,,Ehm, ehm, neruším?" my se lekli, okamžitě od sebe odletěli. Já se vytratila a šla se projít do zahrady. Sedla jsem si tam na lavičku a podepřela hlavu rukama. Nechala jsem volně plynout myšlenky.

,Proč ten starý dědula musí vždycky něco zkazit. Už to mám! On mě tu moc rád nevidí... Když jsme s Kamashitem přišli, tak se na mě díval vražedným pohledem....' najednou se můj zrak zastavil u stromu, který byl několik kroků od lavičky. Zezačátku to byl jen strom, ale teď se o něj někdo opíral.

,,Jak vidím, tak sis mě už všimla." začal rozhovor ten někdo s fialovými vlasy a černým oblečením a černými křídly.

,,No, nejspíš už to tak bude." a odvrátila jsem zrak zpátky na chodník. On si vedle mě sedl a začal mi hladit vlasy. To už jsem nevydržela a odbila jeho ruku. Rychle odskočila, ale on byl hned za mnou.

,Asi to budu muset udělat.' ačkoli nerada, musela jsem to udělat.

,,Štít tisícerého odpuštění!" vykřikla jsem, nastavila před sebe ruce a vytvořila se kolem mě bariéra. On se vzdálil.

,,Takže ty chceš bojovat? Dobře, zítra se sejdeme tady v ten samý čas." dořekl to, mávl černými křídly a zmizel. Já zrušila štít a padla únavou na kolena. Těžce jsem dýchala. Břichem mi projela rána, a tak jsem se raději opřela o ruce, abych nespadla. Chvíli jsem jen tak seděla a dýchala. Postavila jsem se a stěží došla na lavičku, kde jsem si lehla a zavřela oči.

Zdál se mi sen. Z temnoty vystoupil Kamashito a zvedl mě. Rychle se mnou běžel do mého pokoje, kde dohlížel na to, jak mě ty ženské léčí. Nakonec i on padl únavou do židle a usnul.

Poté už jsem si nic nepamatovala. Cítila jsem teplo, které na mě dopadalo. Otevřela jsem oči. Snažila jsem se posadit a povedlo se. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla prázdné křeslo.

,Tak přece to nebyl sen!' a lehla jsem si zpátky. Nakonec jsem usoudila, že na sebe hodím župan, roztáhnu závěsy, ať mi sem proudí světlo. Posadila jsem se do křesla a začala číst knihu, která na něm ležela.

,Nejspíš ji tu někdo zapomněl. Tak si ji teda přečtu. Možná, že je tady schválně.' a začala jsem číst. Po půl hodině už kniha ležela na stole otevřená v půlce a já prohrabovala věci ve skříni. Narazila jsem na úžasné oblečení, ve kterém by se dalo dobře bojovat. Oblékla jsem si ho a postavila se před zrcadlo.

,Není to až tak marné, dokonce mi to i sekne!' a hlasitě jsem se rozesmála. Nejspíš někdo uslyšel můj smích a vešel do mého pokoje.

,,Už ti je nejspíš líp." řekl a já se leknutím otočila za hlasem. Tam stál Kamashito s rukama za zády a usmíval se. Nevěděla jsem, co říct.

Nechala jsem všeho kroucení před zrcadlem a pomalu za ním šla. Objali jsme se a on mi pošeptal do ucha:,,Vím, co se stalo v zahradě."

Já s sebou trhla, ale on si mě přivinul ještě blíž.

,,Pokud hledáš otázku na to, kdo to je, tak ti můžu říct, že je to můj bratr." to mě vylekalo ještě víc. Kamashito to nejspíš poznal a dal mi pusu. Všechno napětí, strach, emoce, všechno ze mě opadlo. Cítila jsem se jako princezna, kterou jsem se měla zanedlouho stát....

to be continue :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama