5. díl - tos teda nečekala

11. dubna 2009 v 9:46 | © damara team ◄(Yamashita Ayumu)
Za chvíli dosedá na dráhu druhá stíhačka a já už vevnitř popíjím čaj.

Otevřou se dveře a vstoupí několik zahalených lidí. Nikde toho blonďáka nevidím.

,Sakra! Sensei! Kde jste!' zoufám. Ninjové se pomalu přesunují ke mně a vytahují zbraně. ,Ještěže jsem svoji katanu schovala.' rozsvítí se mi žárovka. Pomalu se mi začíná objevovat v ruce a oni jen zírají. Vužívám chvíle a nechávám objevit i svoje kimono, které nosívám stále při sobě.

Za chvíli mizím v obláčku dýmu a oni se ještě nestihli vzpamatovat. Stojím skrčená na trámu a vidím, jak se otevírají další dveře, ale tentokrát vedou někam z budovy. Ti pode mnou jsou dávno vyřízení a já stále pozoruji, co se děje.

Ze škvíry, která tam je, vykoukne něčí hlava. Vidím záblesk žlutých vlasů. Zatajím dech a raději nedýchám, aby mě neviděl. Vejde do místnosti a za ním jde nějaký tlustý dědek. No dobře, dědek to není, ale vypadá na čtyřicátníka. Má na sobě černé brýle a kdyby nebyl tak při těle, tak bych si myslela, že patří k FBI.

Rozhlíží se po místnosti a potom dá příkaz senseiovi:

,,Kamashito, chyť tu zpropadenou holku!" já se rychle nadechnu a znovu zadržím dech.

,Takže to nebyla mise, ale bylo to narafičeno tak, že jsem šla na misi a měla u ní zemřít. Tak to teda ne! Já jim to nedaruju, když mám zemřít, tak aspoň v boji. Mě nikdo bez boje nezavraždí!'
dodávám si odvahu, kterou potřebuju, protože jsem se nejspíš zamilovala a budu muset proti němu bojovat.

Naposled jsem si urovnala v hlavě, o co přijdu a se slzami v očích vytáhla katanu. Za mnou se někdo objevil. Slyšela jsem tasení meče, ale včas jsem ho stihla zastavit svým.

Podívala jsem se tím směrem a uviděla jeho hluboké modré oči. Povolila jsem, ale ne na dlouho, protože jsem ucítila, že mě přetlačuje. Začaly mi téct slzy a látka, kterou jsem měla přes pusu mi začínala vlhnout. Vzlykla jsem ,Tohle bude naposledy, co jsem mohla vzlyknout.' nechala jsem všeho, vyskočila na nejvyšší trám, zasunula katanu, naposled se podívala do jeho nádherných očí, které pro mě vždy znamenaly hodně a díky tomu jsem se nechala zničit. Naposledy jsem zašeptala: ,,Díky tomu, koho miluji mě necháš zemřít. Ale, když je to můj osud, tak ať se stane to, co se stát má."

Zavřela jsem oči, naklonila se dopředu a padala dolů. ,Deset metrů by mělo stačit. Sbohem všichni, sbohem můj živote.' uslyšela jsem spadnutí katany a ucítila někoho, kdo mě zachytil za nohu. Potom vzal moji ruku a obejmul mě.

Dopadli jsme na zem. Myslela jsem, že už neotevřu oči, ale otevřela jsem je. Stále jsem byla v objetí někoho, kdo těžce vydýchával. Můj pohled padl na jeho modré oči. Chtěla jsem udržet slzy, ale nešlo to, jako by už by to plánovaly dopředu.

,,Proč, proč jsi to udělal?" zašeptala jsem s potůčky slz na obličeji. Moje kimono pomalu mizelo a katana taky.

Nahnul se ke mně a pošeptal: ,,Protože jsem neměl vykonaný rozkaz, který jsem dostal. On řekl: chyť tu holku. Neřekl, abych tě zabíjel, ani ti něco udělal. Tak jsem tě chytl." a usmál se na mě. Já jsem se taky pokusila o úsměv, ale ten přerušil ten páprda, který si něco pořád vymýšlel.

,,Co to jako má být?! Měls ji chytnout, nevděčníku!" rozeřve se a chytá červenou barvu. Já se neudržím a směju se. Sensei taky.
Potom chytnu iniciativu a pučím si jeho meč. Postavím se před něj a začnu:,,Nevděčník jste vy, pane. Jesli si myslíte, že na senseie budete takto křičet, tak jděte domů!" ten za mnou chytá záchvat smíchu a mně taky cukají koutky, ale udržím to.

Nakonec mi vytrhne katanu z ruky a běží se mnou ven. (bohužel mě stačil nějakým záhadným způsobem chytnout). V lese mě postaví na větev a sám uhání dopředu. Jen tak tak jej doženu.

,,Proč tak uháníš?! Proč jsme, vlastně jste utekl?" zeptám se, ale on neodpovídá. Stále se na něj dívám a vypadá to, že nejspíš přemýšlí.

,,Řeknu ti to potom. A nevykej mi, prosím. Říkej mi Kamashito." a usměje se. Já se zadívám a skoro narazím do stromu, ale zabrání mi v tom jeho ruka.

,,Pozor." usměje se a já mu skládám kompliment:
,,Kdybys tam tu ruku nedal, tak bych tam kvůli tobě narazila. Jestli chceš, můžu do něj narazit znovu." usměju se a on se začne smát a já s ním.

Potom mě přitiskne ke stromu, zastrčí mi moje hnědé vlasy za ucho a dá mi pusu. Slunce na nás svítí a nejspíš se i pošklebuje.

,,Půjdeme?" zeptá se a bere mě na ruce. Já ho chytám kolem krku a vyrážíme. Skáče z větve na větev asi půl hodinu a ukáže se nám nějaká brána. Před ní stojí nějaký starý pán s holí a bílými vousy, které mu sahají až ke kotníkům. Obočí mu zakrývá oči, které prohledávají okolí.

Kamashito seskočí dolů, napůl si dřepne a skloní hlavu. Mě stále drží. Ten dědula si mě prohlíží a po chvíli ustavičného rentgenování mého těla pokyne senseiovi, aby vstal. Konečně mě nechá se postavit na vlastní nohy.

,Co ten dědek zarostlej je vlastně zač? A kde to jsme? To není možné, abychom byli někde v lese, kde jsou přes sto let staré stromy.' jak se tak utápím v otázkách, tak se ti dva o něčem baví.

Najednou mě něco táhne do lesa. Nějaký zpěv. Cítím, že to není dobré, ale moje tělo neposlouchá. Vytahuju kunai (házecí nůž) a zabodnu si jej na nejmíň zranitelné místo, které se rychle hojí. Zpěv přestanu slyšet a spadnu na kolena, protože jsem ho bodla do stehna. Ihned si to začnu léčit a Kamashito za mnou přiběhne.

,,Jsi vpořádku?" ptá se ustaraně. Já jen kývnu hlavou a on mi pomůže se postavit.

,,Takhle tě nenechám jít." a znovu mě nese na rukou. Projde kolem toho děduly, který lusknutím prstu mizí.

,,Co to bylo za zpěv, který jsem slyšela? On mě táhl dál a dál do toho lesa..." odmlčím se, ale on mě zřejmě považuje za blázna. Trochu si to srovnává v hlavě a nakonec prohlásí:

,,To, co si slyšela je nejspíš můj bratr. On je zastáncem zla a já dobra. Vždy jsme spolu bojovali. Jemu zůstal les plný zrůd a jeho stoupenců a mně tohle." ukáže a před námi se zobrazí snad nekonečné zahrady osvětlené zapadajícím Sluncem.

,,T-To j-je tvoje?" ptám se a pomalu se dostávám ze šoku.

,,Ano, vlastně... Mně patří celý tento areál, který obklopuje les." pronese hrdě.

Poté mě zanese do nějakého paláce, kde mě položí na postel a sběhnou se nějaké ženské v bílém oblečení a hned se mi dívají na moji ránu. Připadám si vážně jako v blázinci nebo nějakém divném snu, který se zdá jako realita.

,Sakra, jak dlouho tu skysnu, když jim to tak dlouho trvá! Kdybych si to léčila sama, tak to mám dřív.'

Najednou je tma a všichni jsou už pryč. Na mě jde spaní, a tak usínám. Ráno se probouzím až když sluneční paprsky pronikají do mého pokoje. Vše je tu bílé. Okna, stěny, rámy postele, povlečení, dokonce i oblečení, ve kterém jsem. Podívám se do skříně, chvíli se tam prohrabuju ve věšácích. Nakonec vytáhnu krásné bílé šaty. Volné a lehké jako pro elfa. Obléknu si je a něco čaruju s vlasy, až nakonec je sepnu bílou sponou a vložím do nich bílou lilii.

Vyjdu na balkon a opře se o mě teplo, které vyzařuje Slunce. Podívám se, kde to jsem a podemnou vidím nějaké lidi v bílo-červeno-žlutém oblečení a měli na sobě červené baretky. Nejspíš to jsou pážata a stojí kolem Kamashity a něco probírají. Když si mě všimnou, tak zmizí a nechají jej, ať se na mě podívá. Prohlíží si mě a nakonec se usměje. Až teď si všímám, že má na sobě taky bílé oblečení, ale se zlatou barvou a po boku stříbrný meč.

,Je to sen?'

to be continue...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama