2. díl - ramen

28. dubna 2009 v 18:22 | © damara team (Yami-chan)
Z pokoje vycházím upravená, až když někdo zazvoní.

Sestra sedí s taťkou u stolu a povídají si.

Když mě uvidí, tak prohlásí:,,Nee-san, ty tam jdeš takhle?!" a radši sklapne, když uvidí můj výraz.
Mám na sobě totiž přehoz, který se používá v boji (něco, jak to nosívala Sakura v menším Narutovi, ale v jiných barvách xD)..

Otevřu dveře a tam stojí Sasuke a Konohamaru. Vyjdu následována svojí sestrou. Vtisknu Sasukemu pusu na tvář na pozdrav.

,,Teda, to jsem nečekal." vyjde z něj odpověď.

,,Ehm...Jinak ti to dneska sluší." dokončí větu s poznamenáním. Já se na něj usměju a stoupnu si na špičky, abych mu mohla pošeptat do ucha:,,Sestra jde s Konohamarem na ramen a já se bojím, ať něco nevyvedou." stoupnu si znovu na paty.

,,V pohodě, necháme tam naše klony, co říkáš?" skloní se zase on ke mně.

,,Tak jo." odpovím a vyrážíme. Naše klony jdou na ramen a my míříme někam, kam mě vede Sasuke.

Skákání po větvích mě už začíná unavovat, a tak zastavím na jedné z nich. Rukou se opřu o kmen a hlasitě dýchám. Mladší uchiha se zastavil o několik větřví dál a zvědavě si mě prohlíží. Potom je jedním skokem je na me větvi a bere mě na záda. Já se jej držím a sleduju, kam mne nese.

Les končí a začíná se objevovat jezero s krásně čistou vodou.

Na protějším břehu někdo mává. Má černé dlouhé vlasy a brýle. Sasuke mě postaví kilometr od té postavy a sám za ní běží.

Já dojdu k nejbližšímu břehu a sednu na zem. Pošlu klona, aby se podíval, co tam ti dva dělají.

Mezitím vytahuju svitek, štětec a inkoust. Už mám informace o tom, jak se tam ti dva líbají, a tak rychle načrtnu orla. Zvětším jej a letím zpět do Konohy.

Vidím, že to Sasuke vzal nejspíš oklikou, protože tím tempem, jakým jsme šli bychom na tom místě byli o půl hodiny dřív.

Na ulici v Konoze nechám zmizet klona a sedám si místo něj. Sasukeho bunshina shodím ze židle a on se rozplyne.

Objednávám si ramen a vytáhnu svitek, na kterém jsou informace o různých misích, jež jsem absolvovala a zapsala je.

Misku už mám před sebou a srulovávám svitek, který posléze zapečetím.

Už odděluji hůlky a někdo mi zezadu přikryje oči. Jeho ruce jsou teplé a jde z nich cítit strach.

,,Mohl bys laskavě dát ty ruce dolů?! Já totiž chci jíst." slyším uchechtnutí a ta osoba si sedá vedle mě. Má Akatsuki pláš't, který znají šichni. Platí a tahá mě za sebou do lesa, kde si sedá na pařeuz hned vedle cesty a já se opírám o strom naproti němu.

,,No, takže co chceš, že jsi mě vyhodil od mojí večeře?!" ptám se netrpělivě. On se na mě podívá zpod klobouku, který si za chvilku sundá.

,,Mám tu pro tebe zprávu." řekne a odmlčí se. Já se nadechuju, ale říkám si, žejej nechám mluvit, protžoe se chci dozvědět, proč přišel.

,,Tvá matka...je p-prostě po ní. Její tělo zlikvidovali, ale prohledali jsme její věci a našli závěť." domluví a nechá mi prostor, abych se mohla případně vyjádřit.

,,C-Cože? To není možné!" řeknu a zády sjedu dolů po stromě. Hlavu položím do ruk a povzdychnu si.

,,To ještě není všechno." pokračuje člen Akatsuki.

,,Bylo tam napsané, že ti nechává celou Akatsuki na starost. Pokud se nerozhodneš do dvou dnů, tak to místo získá někdo jiný. Rozhodni se. Za dva dny budu u tebe v pokoji přesně v sedm večer čekat." dořekne, otočí se zády a ještě se podívá na mě.

,,Jo, abych nezapomněl, jmenuju se Pein." odvrátí hlavu.

,,Tak za dva dny!" zakřičí vesele na rozloučenou.

Já chvíli sedím, až se nakonec zvednu. Jdu domů těmi nejrušnějšími ulicemi, ale připadá mi, jako kdyby vše šlo kolem mě. Dokonce i hlasy všech těch mluvících lidí a zvuk větru neslyším. Ruce mám v kapsách a přemýšlím.

,Co řeknu ostatním?! Hin, TenTen, jdu šéfovat Akatsuki! A ony to přijmou a dokonce s ohlasem.... Jasněě.. (ironie). A co taťka a sestra?!....Nesmím na ně myslet, protože oni taky nevěděli, že existuju. Navíc za nima budu chodívat. Napíšu jim to na papír... a taky tam připíšu to, že je to mamčina poslední vůle.' myšlenky přetrhnu a na kliku od hlavních dveří dopadá slza, která se rozprskne.

Vrací se mi zapečetěné vzpomínky a vidím, jak hnědovlasá žena v Akatsuki plášti má otevřenou náruč, do které běží hnědovlasá holčička. ,Mami.' projede mi můj křik v dětství hlavou.

Rychle přeruším řetěz vzpomínek a nepozorovaně vklouznu do svého pokoje. šímám si, že je už půlnoc, a tak si lehnu a usnu. Probudím se až v deset ráno a ještě chvíli čučím do stropu.

Když mám v hlavě všechno srovnané, tak sejdu dolů, do kuchyně. Nikdo tam zatím není.

Mažu si chleba a k tomu si nalívámk ovocný čaj, ze kterého se ještě kouří.

Zajdu k sobě, převléknu se a vytahuju papíry, abych napsala svá poslední slova, která jim sdělím.

Na chvíli se podívám do zapadajícího slunce a napíšu poslední tečku. Jdu spát a ráno se probudím a hned začínám balit.

Za pět minut sedm přemisťuju všechny zavazadla i batoh a rychle pokládám papíry na kuchyňský stůl.

Dojdu do svého pokoje a tam mi Pein podává ruku. Bez váháni ji přijmu a naposledy se rozhlédnu po mém pokoji.

Potom zmizíme v okně..

to be continue..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami-chan(sbí) Ami-chan(sbí) | Web | 29. dubna 2009 v 14:55 | Reagovat

hej,fakt goodxDjo a supa dssxD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama